Stavy vědomí z hlediska zaměření pozornosti

Od mládí mě zajímají jiné než „standardní“ stavy vědomí – ty vysoce vnímavé, ty odlišné. Klíčová slova mohou být třeba: meditace, flow, mindfulness, xepering, gnóze a podobně. Nerad bych se dostal do nějakých terminologických nepřesností a terminologických dilemat, a tak tyto stavy vymezím po svém a napíšu k nim zamyšlení, jak, co, k čemu, proč, nakolik.

0) „Standardní stav vědomí“

„Standardní stav vědomí“ definuji jako bytí z velké části zautomatizované, často reagujeme na věci a lidi automatizovaně. Jsme jakoby v polospánku. Nemáme koncentrovanou pozornost ani ven / ani dovnitř / ani v obou těchto směrech. Tento stav samozřejmě občas volně přechází k dalším níže zmíněným stavům a zpět. 

1) Koncentrovaná pozornost se zaměřením ven

Jde o stav, kdy se na něco plně soustředíme, až se v tom ztrácíme. Neuvědomujeme si sebe, ale hlavně jen danou činnost. Může to být třeba „ztracení se“ při poslechu hudby, při práci, sledování filmu, při hraní hry na počítači, vyřezávání do dřeva, při kresbě, malbě... Při tomto stavu zapomeneme na všechny starosti, ale i na sebe, můžeme relaxovat, regenerovat, můžeme se na něco naladit, můžeme najít inspiraci. Pozitiva/negativa tohoto módu vědomí samozřejmě závisí na více faktorech. Nejblíže je asi psychologický termín „flow“. Můžeme sem zařadit i (jednosměrné – s pozorností obrácenou ven a od vlastního nitra) nalaďování se na cokoli – přírodu, strom, archetypy... Můžeme tak něco silně prožít a vnímat.
 

2) Koncentrovaná pozornost se zaměřením dovnitř

Jdeme do sebe, cítíme své já, své pocity, myšlenky; nevnímáme vnější podněty. Dobré na to dostat se víc do svého středu, na sebeanalýzu, sebeprožití.
 

3) Koncentrovaná pozornost ven i dovnitř

Tady jsme už trochu u „vyšší dívčí“. Vnímáme silně a vědomě sebe – své já, myšlenky, pocity a také silně a vědomě vnímáme to, co se děje vně nás. Třeba hluboká ne-automatizovaná komunikace s druhým člověkem. Sem by se dala zařadit třeba praxe technik mindfulness zaměřených na mezilidské vztahy. 

Filosof Martin Buber (ač bych se s ním v jiných věcech asi moc neshodl), napsal inspirativní text s názvem „Já a ty“. Vyděluje v něm dva módy spolu-bytí s druhým člověkem: „já-ono“ X „já-ty“. „Já-ono“ je vztah k druhému člověku neautentický (komunikujeme a jednáme automatizovaně, druhého podvědomě vnímáme jen jako své okolí). Kdežto „já-ty“ je vztah k druhému člověku autentický a empatický, vědomý, druhého vědomě vnímáme jako bytost, která stojí naproti nám. Ke stavu „já-ono“ (kvůli přirozenosti naší mysli) máme tendenci sklouzávat, a i když se snažíme být plně vědomí, zkrátka mezi „já-ty“ a „já-ono“ nějak oscilujeme.
 

A co s tím?

Pojmenoval jsem zde několik stavů vědomí z pohledu zaměření/nezaměření pozornosti. Jak s tím naložit? Velmi osvobozující bývá myšlenka, že třeba zkrátka nemůžeme být neustále ve stavu „já a ty“, že nemůžeme neustále být ve stavu plné pozornosti a plného vědomí a plné koncentrace, ať už jakýmkoli směrem. Proč? Souvisí to přece s našimi psychickými rezervami, které jistě nebývají nekonečné. I naše já musí někdy tak trochu odpočívat a jet ve stand-by režimu. A je to tak v pořádku. Nejsme supermani, nejsme ultra-dokonalí, jsme lidi.

Tedy – stresovat se tím, že nejsme neustále „vědomí a pozorní“ je velmi sebe-destruktivní (mluvím z osobní zkušenosti). Prostě přijmout jisté limity sebe sama. Ale tyto limity můžeme aktivně rozšiřovat – cvičením svého vědomí, vnímání, pozornosti, empatie k druhým atp.

A další věc. Silně vnímám, že mezi vlastním středem a podněty z okolí (lidé, příroda, archetypy, cokoli...) má být jistá rovnováha. Nejsem zastáncem polomrtvé statické rovnováhy, ale je mi blízko rovnováha dynamická, která není „v remíze 50 % : 50 %“, ale osciluje, hýbe se. A pohyb je život. Na jednu stranu tedy jít do sebe, poznat se, introspekce, makat na sobě; na druhou stranu jít vně – nechat se inspirovat (a pak si ty inspirace nějak přebrat, jestli se jimi skutečně inspirovat chci, nebo ne).

EXTRÉMNÍ OHEŇ
Přílišné soustředění se na vjemy z okolí (a to platí zvlášť pro hlubinně-psychologickou a magickou/mystickou praxi a nalaďování se na archetypální „energie“!!!) může vést k ztrácení vlastní identity a sebe sama. Duše shoří. 

EXTRÉMNÍ LED
Přílišné soustředění se dovnitř sebe může vést k egoismu, egotheismu, duševnímu „autismu“, bezcitnosti, odříznutí se od lidí, zvířat, přírody, světa. Duše zmrzne.

Extrémní oheň ani extrémní led nejsou slučitelné se životem. Pokud však oheň i led zkombinujeme, vzniká životodárná voda. Ať už je teplejší, chladnější, střídající teploty, kolísavá...