O nedokonalosti

Nelpěme na „dokonalých okamžicích“

Asi velká část z nás by chtěla od života, světa, svého prožívání – a nakonec i od druhých – dokonalost. Jenže tak život většinou nefunguje a zdaleka dokonalí nejsme ani my sami. Naše životy, prožívání, vztahy, naše já jsou prodchnuty nedokonalostí. Sem tam přijde nějaký dokonalý okamžik, to je nádherná součást života – ale bylo by frustrující a deprimující na dokonalosti a dokonalých okamžicích pořád lpět, neuroticky je vyhledávat a periodicky kontrolovat, zda zrovna vše zrovna teď prožíváme dokonale a plně a neustále svůj život s něčím (nebo někým) porovnávat. Mohli bychom se pak velmi lehce ocitnout někde v „konzumu požitků“ a ztratit svou existenciální hloubku.
 

Je krásné jen to „dokonalé“?

Nedokonalost... Žijeme v duálním světě, který jiný nebyl a nebude. Dualita je pohyb, život. Bez jednoho pólu by nebyl druhý. Bez porovnávání s ošklivým by nevyniklo to krásné. Velmi inspirativní je v tomto tradiční japonské umění – jeho estetika je často založena například na asymetrii, nedokonalosti. Omšelá miska na čaj, třeba prasklá (tak pěkná metafora k lidskému životu!) má neskonale vyšší hodnotu než miska nová, čistá, právě vyrobená. Opotřebovaná miska se používala, pilo se z ní; u jejího čaje si povídali – a také sdíleli ticho – přátelé či milenci; miska něco zažila, zažila třeba i ten pád na zem, který ji rozbil. V Japonsku je tradičním zvykem praskliny na misce spravit a natřít je zlatým lakem. Právě tyto praskliny misce dodávají velkou část její hodnoty. Stejně jako jizvy na duši (někdy) dávají přidanou hodnotu i nám samým. A nejen jizvy, ale i to krásné, co jsme prožili. Život bývá dost o tom, že „jednou jsi dole a jednou nahoře“, jak se zpívá v textu Voskovce a Wericha.

V evropském umění(a chápání života) se oproti tomu často setkáváme s vyobrazením pouze toho „dokonalého“. Třeba rozkvetlá květina. Nebo žena v rozkvětu své krásy. Je krása pouze toto? Je součástí života pouze toto? Krásu má i zasazené semínko, krásu má i rozpuk a růst květiny, kdy vidíme jen malé lístky; krásná může být i květina, která vysemenila; krásné mohou být naše vrásky – často spojené s životní hloubkou, láskou, vnitřní silou a moudrostí, vrásky, které zapisují do své paměti, jakým způsobem se často tváříme. Krása není jen dokonalost, což Japonci často vnitřně chápou víc než my.

Prožili jsme třeba krásného. Teď třeba nemáme nejlepší období. Je fajn si říct „bylo to krásné – ale vedle toho je taky normální život“.

Když se posuneme k mystickým/magickým zážitkům, po dosažení nějaké „absolutní dokonalosti“ by vlastně bylo už všechno stejné. Bylo by toto dokonalé? Naprosto ne.

Nedokonalost je často dokonalá právě ve své nedokonalosti. Dualita, oscilace, pohyb, změna.

 

Akceptace + boj

Z této eseje je možná cítit jistá rezignace, ale tak to není vůbec myšleno. Nejde o rezignaci stylem „vše je duální, tak to nevyřeším“, ale o akceptaci a pochopení. V žádném případě bychom nikdy neměli rezignovat na životní boj, rezignovat sami na sebe, rezignovat na vyhledávání krásného a naplňujícího. A pokud nejsme v něčem šťastní, proč nejít dál, jinam – a neomlouvat to nějakou dualitou a „přijetím i toho špatného, protože je to součást života“. Krása je někdy právě i v životním boji – se sebou, s tím, co jde špatně; s možnostmi, co máme; proti mantinelům, které nás omezují tam, kde třeba nechceme... Jaké mohou být naše zbraně? Vím, co chci – určím si priority – mám svůj etický kodex – aktivně zasahuji do svého života – nebojím se vystoupit ze své zóny komfortu a něco pro danou věc dělat. A jít dál. Vždycky si mohu odpočinout na cestě, ale nikdy se zastavit a vzdát to. :-)