Proč pohanství?
Rozhodl jsem se napsat úvahu o spiritualitě člověka v dnešní době. Čerpám především z vlastního žití, diskusí s lidmi, z přemýšlení, pozorování, četby knih a ze své vnitřní zkušenosti s rozličnými duchovními směry.
Rád bych zde předal výsledek své dlouhodobé zkušenosti. Předmětem této úvahy není detailní popis problematiky, ale stručný nástin esence popisovaných přístupů ke spiritualitě.
Ateistický materialismus – aneb místo oltáře televize
Velká skupina lidí jsou ateisté a materialisté, něco jako přesažná zkušenost pro ně neexistuje.
Když se podíváme do minulosti, dojdeme k tomu, že dnešní ateistický materialismus ze zásadní části způsobilo křesťanství, spolu s platonismem. Jeden svět z dob pohanských (který byl zároveň jak fyzický, tak duchovní) byl rozseknut na světy dva: první jako svět Boží (v křesťanství) nebo svět Idejí (v platonismu) vs. druhý svět – méněcenný, fyzický, materialistický, stvořený, zahrnující člověka na Zemi.
Když o mnoho let později přišli vědečtí materialisté s pohledem „je jen to, co vidím a změřím“, mohli ten „horní-nebeský“ duchovní svět prostě škrtnout a zůstal jim ten „dolní“ – mechanický, vědecký a bez tajemství. A tak nám zbyl jen svět materialistický, profánní, ateistický, bez přesahu.
Zdravá spiritualita?
„Zdravá spiritualita“ je v dnešní době jen velmi vzácným slovním spojením. Mnoho těch, kdo se o spiritualitu snaží (často z prosté potřeby úniku před tím, v čem žijeme), se nekriticky věnuje buď hyperpozitivní ezoterice (která je takovou směsí new age, /zen/buddhismu, platonismu /nejvyšší Idea dobra/ a kryptokřesťanství, ač se vůči křesťanství často vymezuje), nebo judaismu/křesťanství, nebo tzv. východním naukám (/zen/buddhismus, taoismus apod.). Nad zmíněnými směry se zamyslíme níže:
Hyperpozitivní ezoterika
Těmto směrům chybí vědomá práce se Stínem a Temnotou, které jsou součástí světa i nás samých a které je třeba prožít, pochopit, integrovat (viz dílo C. G Junga a jeho pojem individuace jako životní cesty – poznání a poskládání částí našeho vlastního lidského já do jednoho celku).
U hyperpozitivní ezoteriky jsou časté výzvy k obětování vlastního ega Celku/Jednotě. Např. požadavkem /zen/buddhismu (a mnoha směrů tzv. mystiky z něj čerpajících) je vymazání vlastního ega „ve prospěch Celku“ a vystoupení ze samsary (cyklu převtělování); raději prý nežít, protože život je jen „utrpení“ a hurá do rozpuštění sebe ve věčném světle. Opak je pravdou – naše ego má své (velmi!) důležité místo a je zásadní součástí naší osobnosti. Jeho umlčování, ničení, mrzačení a vymazávání rovná se sebepoškozování sebe sama. Co takhle ego spíše kultivovat a rozvíjet?
Další donekonečna opakovanou tezí těchto směrů je absolutní důraz na „tady a teď“, jak typická mantra hyperpozitivních ezoteriků. Omyl – potřebujeme nejen tuto „tady-teď“ živoucí žitou Přítomnost, ale naprosto také perspektivu Minulosti (prožívání vzpomínek, přemítání o tom, co bylo – čímž tvoříme a definujeme naši osobnost a díky čemuž máme možnost zkušenosti – učit se toho, co bylo z našeho pohledu dobře, a toho, co se třeba zase moc nepovedlo). Stejně tak potřebujeme vnímat čas z perspektivy Budoucnosti, protože co bychom byli bez našich snů, tužeb, plánů, cílů? Kam bychom směřovali? Je lepší být ztracenou „tečkou Přítomnosti“, nebo aktivním dynamickým vektorem „Minulost-Přítomnost-Budoucnost“?
Hyperpozitivní ezoterika obvykle silně a jednostranně upřednostňuje pocity, emoce, smyslové vjemy, city a intuici – před myšlením. Myšlení se zde většinou považuje za zcela méněcenné. Často se setkáme s pokyny typu „hlavně nemyslete (a poznáte to důležité)“. Potřeba je ale vše – jak pocity, emoce, smyslové vjemy, city a intuice, tak myšlení! Vše toto je naší součástí a každá z těchto věcí je k něčemu. Je pravda, že v naší „západní“ kultuře máme často patrný přehnaný důraz právě na myšlení (a často nám chybí přímé prožívání něčeho bez neustálého komentování hodnocení naší myslí), a ochuzujeme se tak o další rozměry našeho bytí. Ale proč se (a stejně nezdravě!) snažit o opačný extrém a myšlení/mysl potlačovat, vykořeňovat? Naše mysl je skvělá a je naší součástí – co se spíše snažit o její kultivaci a efektivní využití? Je třeba využívat oba zmíněné módy!
Judaismus/křesťanství
Opět zde máme potlačování Stínu/Temnoty (podobnost s hyperpozitivní ezoterikou výše, a navíc dohnáno k dokonalosti ve vzbuzování pocitu viny za naši – přirozenou – nedokonalost). Dále potlačování přirozené sexuality (která se potlačovaná jen zvrhává, další vzbuzování pocitů viny), potlačování přirozenosti člověka (třeba u křesťanství „nastav nepříteli druhou tvář“ apod.), totální potlačení ženského principu (jejich bůh je mužského rodu, zásadně zde chybí ženský princip). V pojetí křesťanství je svět jen slzavým údolím, jehož jediný smysl je splnit to, co toto náboženství vyžaduje, a dostat se tak do nebe, a tím získat nesmrtelnost v kombinaci s věčným blahem. U judeo-křesťanství je člověk pouze otrokem „vyšších sil“, kterým se musí klanět, a je zatížen dědičným hříchem – pádem Adama a Evy. V judeo-křesťanství jsou lidské dějiny (a dějiny světa) chápány pouze lineárně – začíná se stvořením světa (a tedy i času) a končí se apokalypsou, kde se ti dobří oddělí od těch špatných. Judeo-křesťanství hraničně a zcela polárně odděluje dobro (jejich bůh) a zlo (Satan, démoni), ale takto zjednodušeně svět nefunguje. Dobro a zlo určitě nerelativizuji, ale polarity dobro/zlo jsou často v rámci jedné věci (a i v nás samotných) nějakém vzájemném poměru namíchány dohromady (a s tímto poměrem můžeme nějak pracovat). Jedním z hlavních principů v judeo-křesťanství je sebeobětování, a naopak sebeláska, zdravý ego-ismus, vlastní spokojenost, sebeúcta a osobní rozvoj, které jsou často třeba jako druhá strana mince, jsou zlehčovány a zatracovány – ale z prázdného hrníčku nelze moc efektivně nalévat; naopak, náš „psychický hrníček“ máme nejen pravidelně doplňovat, ale i zvětšovat jeho kapacitu, ať máme pokud možno vždy dostatek psychických rezerv, ze kterých můžeme čerpat!
Ke křesťanství je třeba ještě podotknout, že je rituálně spojeno s alkoholem (víno – krev Krista). Alkohol (látka užívaná typicky v /post/judeo-křesťanské kultuře) otupuje duchovní schopnosti člověka, zvyšuje jeho agresivitu a podporuje melancholii a samozřejmě také pocity viny. Paralela: Křesťanství je z velké části postaveno právě na vyvolávání pocitů viny.
Dlouhodobá zakořeněnost judeo-křesťanství v lidové slovesnosti (např. pohádky), v lidové a (hlavně podprahově) v mainstreamové kultuře má vliv (na vědomé i podvědomé rovině) i na skalní ateisty – ovlivňuje to jejich pohled na sebe a svět a jejich hodnotový systém je kompatibilizován do souladu s judeo-křesťanstkými hodnotami.
Dodejme, že křesťanství zde není – a nikdy nebylo – doma. Historicky jde o (často) násilný import, který přebil původní evropskou polyteistickou přírodní spiritualitu.
Tzv. „východní směry“. Aneb „nezasahuji“, „vše je, jak má být“, a jsem jen list ve větru
/Zen/buddhismem, taoismem a dalšími směry tohoto typu se dnes módně inspiruje značná část populace, která z rozličných důvodů nenachází zalíbení ani v ateistickém materialismu, ani v hyperpozitivní ezoterice, ani v judeo-křesťanství. Ale ani zde se nevyhneme již zmíněným „spirituálním pastem“, které jsou v protikladu s osobním rozvojem.
Co najdeme pod slupkou těchto napohled atraktivních směrů? Umenšování pozice člověka, nabádání k pasivitě, požadavek rozkladu/vymazání vlastního ega, poslušnosti „absolutnímu Řádu světa/Jednotě“, požadavek nudné (= statické) vyrovnanosti a požadavek vymazání či umírnění emocí. Tyto směry jsou zcela kvietistické – jsou proti aktivnímu zasahování vůlí do světa. Proč by měl člověk do něčeho zasahovat, když je tu „vyšší, krásná a dokonalá vůle, která vše ví a dělá nejlíp“?
Dále se zde setkáváme s formulkami typu „tady-a-teď“ (popsáno výše) nebo „vše je, jak má být“ a podobně.
Alternativa: (Novo)pohanský pohled
Zdravou alternativou spirituality je (novo)pohanský pohled, který se obvykle vyhýbá „spirituálním pastem“ výše uvedených duchovních směrů.
Mužský a ženský princip jsou si zde rovnocenné, je kladen důraz na dualitu světa a dualitu člověka a práci s ní (tedy například nevytěsňujeme vlastní Stín, ale poznáváme jej, integrujeme jej a pozitivně/nedestruktivně jej využíváme), důraz na aktivitu, vůli, rozvoj těla i ducha (aby byl duch zdravý, potřebuje zdravé tělo!); bohové (archetypy, energie...) jsou chápáni hlavně jako partneři, iniciátoři, inspirace, průvodci; ne jako ti, před kterými se pokořujeme. Častý důraz na rodinu, národ, čest, vlastní sílu. Zásadní součástí (novo)pohanství bývá kult Předků a vztah/úcta k přírodě.
Ego se zde bere jako důležitá součást člověka a kultivuje se (a neničí!). Pracuje se nejen se směřováním k „tady a teď“, ale rovnocenně také s minulostí (vzpomínky, paměť) a budoucností (sny, touhy, motivace, plány). Člověk je definován všemi třemi perspektivami času: A) minulost, B) přítomnost / prožívaná chvíle vlastního bytí, C) budoucnost.
A), B) i C) jsou správně!
(Novo)pohanství je návaznost na starou evropskou spiritualitu – ať už slovanskou, germánskou či keltskou nebo v jejich kombinaci; nebo spiritualitu prastarou, ze které nejspíš všechny zmíněné vycházejí – po více než 2000 letech slepé uličky judeo-křesťanství. Objevíme zde i silnou kompatibilitu s prvky jungiánské psychologie, jako jsou práce s archetypy (kontakt s božstvy, duchy, energiemi, místy) a individuace (poznávání součástí našeho já a jejich integrace – a ne jejich potlačování či vytěsňování). Kromě teistického pohanství je variantou i ateistické pohanství nebo některá z poloh mezi polyteismem (příp. henoteismem) a ateismem.
Pohanství je úzce vázáno na kontakt s přírodou; z moudrosti přírody z velké části odpozorovává a čerpá. Fáze Měsíce, fáze roku, fáze lidského života. S pohanstvím je bytostně spojena cykličnost světa (nebyl začátek, nebude konec). Vše se rodí, umírá, rodí, umírá, rodí... a donekonečna. Svět/Vesmír tu byl vždycky a vždycky tady bude.
Směry (novo)pohanství jsou často vázány etickými kodexy, morálka a čest nejsou předmětem relativizace. V (novo)pohanství je často kladen zásadní důraz na svobodu vůle a vlastní aktivní konání a zároveň na s tím související odpovědnost za vlastní činy.
(Novo)pohanství není jednotným směrem a způsob a kvalita/nekvalita jeho praktikování je dána konkrétními lidmi, směry, skupinami. Osobně preferuji individuální praxi před členstvím v (novo)pohanských skupinách, což však nevylučuje možnost vzájemné inspirace či praxe s blízkými, přáteli nebo podobně naladěnými lidmi.
Závěrem
Komentáře
Okomentovat