O hudbě – aneb ladí nám to?

 Temperované ladění

Většina „evropské“ hudby, kterou posloucháme, frekvenčně neladí. Pro ty, kdo se hudbou trochu víc zabývají, to pravděpodobně není žádná novinka. Ale ani vy, muzikanti, nepřestávejte číst – tuto skutečnost rozvinu v dalším kontextu. 

Běžná „evropská“ hudba funguje na tzv. temperovaném ladění. Velmi jednoduše se dá říct, že je to určité spočítané rozladění tónových intervalů, které se stalo běžným standardem – podle kterého se vyrábějí a ladí hudební nástroje, podle něhož se komponuje a hraje a podle kterého se jednotlivé nástroje vzájemně sehrávají. 

Díky tomuto temperovanému ladění můžeme na nástroje hrát ve více tóninách (znáte možná od táboráku, kdy se kytaristé dohadují, jestli Dajánu zahrát od Géčka nebo od Céčka – Céčko a Géčko, to jsou ty tóniny; v jedné tónině se hraje a zpívá písnička výš, v jiné zas níž). 

Díky temperovanému ladění můžeme hrát (třeba na kytaru nebo klavír) nejen melodie složené v časové posloupnosti z jednotlivých tónů a nejjednodušší souzvuky tónů, ale také složitější souzvuky tónů (tj. všechny možné akordy – durové, mollové apod.). Daní za tyto úžasné možnosti komponování je to, že „naše evropské“ ladění není frekvenčně přesné. 

A ještě jedna věc: Běžné „evropské“ ladění je po půltónech. Například každá jednotlivá klapka klavíru nebo každý pražec kytary zahraje jeden z těchto půltónů. Tyto půltóny jsou: C – CIS – D – DIS – E – F – FIS – G – GIS – A – AIS – H. Jenže mezi půltóny je řada dalších frekvencí, které běžně a často neuslyšíme. Třeba čtvrttóny (mezi pozicemi půltónů) a zkrátka nekonečno dalších tónů. A to může být škoda.
 
 

Přirozené ladění

Oproti tomu hudba přírodních kultur, hudba indická apod. jsou založeny na přirozeném ladění, kde vše frekvenčně ladí, jak má. Jsou názory, že toto přirozené ladění má například harmonizační a léčivý účinek. Rychlé příklady: didgeridoo, tibetská mísa, flétna-koncovka (a i mezi „evropskými“ nástroji najdeme ty, které mohou zahrát nekonečno tónů a které mohou hrát v přirozeném ladění – třeba většina těch smyčcových, bezpražcová baskytara apod.).

Přirozené ladění je založeno na fyzikálně-přirozených a přesných tónových intervalech. Ale nemůžeme v něm ani omylem komponovat s použitím širokých možností, které nabízí „evropské“ temperované ladění.

K problematice „temperované vs. přirozené ladění“ mohu doporučit knihu Vlastimila Marka – Tajné dějiny hudby. Načerpal jsem z ní řadu dílčích poznatků, ale na druhou stranu se s autorem zásadně neshodnu světonázorově – z jeho přístupu cítím zenbuddhismus, nábožensky-jógový přístup apod. Takže za mě dílčí poznatky z knihy ano, celkové filosofické vyznění knihy zase vůbec ne. 

Jinak je na místě připomenout, že u přírodních kultur byla hudba součástí šamanských rituálů a mívala funkci rituální (a ne hlavně zábavnou či uměleckou, jakou má nejčastěji dnes). Hudba se užívala např. k navození stavu transu. 

 

Temperované vs. přirozené...

Možná by se dalo čekat, že na závěr této eseje napíšu, že „evropské ladění“ je špatné a „přirozené ladění“ dobré. Ne.

Je dobré vědět, že existuje oboje, experimentovat s tím, a využít potenciál jak „evropského“, tak přírodního přístupu k hudbě. Každé má svoje. Tyto dva hudební přístupy bych přirovnal k Levému a Pravému způsobu lidského bytí, které popisuji v eseji Žijme stereo. (Který je který, už si jistě doplníte sami.)