O fotografování na film

Analog versus digitál!

Tohle sousloví je, nebo aspoň bývalo, docela hořlavá směs. Znáte ty nekonečné diskuse skalních příznivců analogu a skalních digitálistů? Internet, aspoň ten toho staršího data, je plný diskusí „analog versus digitál“. Já to kdysi řešil taky – proč a jak a na co fotit...?

Předmětem této eseje není ve všech ohledech porovnat analog a digi a nekladu si nárok na nějakou exaktní objektivitu (čáry na milimetr versus megapixely opravdu přepočítávat nebudu). Naopak: chci se podělit o osobní zkušenost a svůj pohled. 

 

Moje začátky

Kdysi, mnoho, mnoho let zpátky jsem fotil na kinofilmové kompakty. Moc ruliček filmu to nebylo. K fotografii jsem se dostal víc až s digitálním kompaktem CANON, který nabízel i manuální nastavení. Přečetl jsem si k focení nějakou literaturu, pochopil nejzákladnější věci (clona, čas, ISO, hloubka ostrosti, teplota barev atd.) a zkrátka jsem fotil. Časem jsem začal fotografovat na digitální zrcadlovku, na které jsem postupoval dál. Mojí volbou byl PENTAX, protože nabízel stabilizaci v těle a skvělou kompatibilitu se všemi bajonetovými „pentaxími“ objektivy a třeba i možnost bezproblémové redukce na závit M42. A na systém PENTAX fotím z velké části dodnes, ale už ne na digitál. 

 

Film

Časem jsem přešel k analogu – klasickému focení na film, a to jednoznačně. Krátce proč: analog má podle mě daleko lepší „look“, a to i po digitálním naskenování negativu. Úplně jinde jsou barvy, rozsah světel a stínů, a hlavně perspektiva. Digi fotky mi připadají „placaté“, voskové, všechny stejné, jako takové nepovedené 3-D, hrubé přechody barev, nepřirozenost, řežou do očí... A je jedno, jestli je rozlišení 10 Mpix nebo 100 MPix. Fotky z filmu jsou prostorové, celkově přirozené. Fotka z filmu má duši, nejde o omezeně definované virtuální pixely, algoritmy. Obraz, který fotíme na film, se do emulze fyzicky otiskne. Tady cítím obrovský přesah oproti digitálu i ze spirituálního hlediska.

Negativ vydrží dlouho (prý zvláště klasický černobílý se sloučeninami stříbra). Digi data oproti tomu mohou skončit všechna jediným kliknutím harddisku, nefunkčností SD karty nebo reálným koncem trvanlivosti CD či DVD, kde tzv. „archivujeme“. Negativ je asi nejlepší médium na archivaci a není to jen časově omezený „digital dust“. 

Focení na film má svá omezení. Počet políček na filmu je limitovaný; na kinofilmu je to většinou 36 fotek, na středoformátovém svitku obvykle jen 12. Dokážete si představit jet na víkend nebo výlet s foťákem nabitým na pouhých 12 snímků a bez rezervního filmu a s nemožností tento formát filmu někde dokoupit? Paradoxně je to krásné. Hodně vybíráte. Nefotíte jen to, co je zajímavé, ale to, co s vámi opravdu vnitřně rezonuje. Máte tvrdý limit. Akt focení se najednou (a právě proto) stává o to víc posvátným vzácným momentem, nemůžete si většinou moc dovolit fotit zkusmo, ale téměř vždy precizně a načisto. A představte si, že do toho fotíte třeba ještě na pradávnou dvouobjektivovou zrcadlovku, bez expozimetru, s převráceným obrazem v šachtě a vše nastavujete ručně. Musí se u toho hodně myslet a cítit. Je to nádherný rituál, kdy se od všeho oprostíte, a za den nafotíte třeba jen dva nebo pět černobílých „čtverců“. Nestačí světlo? Je váš autorský záměr, aby byla fotka ostrá po celé své prostorové hloubce? Nejste tedy líní a kvůli třeba jediné expozici sešroubujete někde uprostřed polí stativ, který jste si vzali s sebou do batohu, a dvacet minut to všechno nastavujete. Pak vezmete do ruky na foťák namontovanou drátěnou spoušť – a jako v jiném století – stisknete. Obraz je namalován na emulzi, snímek je hotov. 

Další z omezení analogu je, že ve foťáku máme film s danou citlivostí pro nějaké světelné podmínky (u digitálu se jí říká ISO, u filmu ASA), a tu prostě v rámci jednoho filmu nepřehodíme. A další z omezení (třeba u mě) je, že, ač mám několik objektivů, od širokých po teleobjektivy, tak používám už dlouho téměř výhradně jen základní objektiv 50 mm (přibližně perspektiva lidského oka). A ten mi stačí prakticky na vše, žádné zoomování není možné! Když mám nějaký specifický autorský záměr anebo jen tak, můžu si objektiv s jinou ohniskovou vzdáleností přibalit do batohu a v případě potřeby objektivy vyměnit. Anebo rovnou vzít i ten zoom, který má třeba ale zas jiné nevýhody. 

Krása filmu je taky v tom, že každý film má své „podání“ – svůj daný charakter. U digi máme čip v těle foťáku jen jeden (a i když můžeme jeho zobrazování všemožně přednastavovat, je to fyzicky jedna plocha s nějakými danými vlastnostmi, která „bere“ obraz s nějakým svým daným způsobem). Moje velké dobrodružství bylo hledat „ten pravý“ film. Zamiloval jsem si barevný film Fuji Superia 200 (a přestala se vyrábět!), ale v ledničce mám jednu starou, expirovanou kazetu s tímto filmem – a její citlivost je (ne mým) špatným skladováním, snížena z ASA 200 tak na ASA 75. Čeká na svůj čas; co na ni jednou nafotím? Práce s expirovanými filmy je krásná (ano, a riskantní, a není život někdy taky riskantní?); někdy vám expirované filmy ukážou takové podání, třeba barev a kontrastu, které je neopakovatelné. A trochu extrému: Zkoušel jsem fotit třeba na prošlý diapozitiv a nechal jsem jej vyvolat cross-processem, tedy byl vyvolán jako negativ. Moc hezké to nebylo, asi expirace a cross-process už bylo na tenhle materiál moc. Nevadí, je to zkušenost. Zamiloval jsem si taky barevný film Fuji C 200, a ten se stále vyrábí, má krásné, chladnější podání. A filmy černobílé? Kodak Tri-X 400 s krásným „vysekaným“ kontrastem, fotky s ním vypadají spíš jako obrazy kreslené uhlem. Nebo česká Foma 100, ale o té trochu dále... 

Krása je hledat mezi starými manuálními skly („skla“ jsou, jak možná víte, ve fotografické hantýrce objektivy). Já ten svůj už mám. Dokonalý japonský SMC Pentax-M 50/1.7. Pustí celkem dost světla, a tak lze často fotit i na kratší časy při relativním světelném nedostatku, má příjemné podání – barvy, ostrost, kontrast a bokeh (to je charakter rozmazání mimo rovinu ostrosti). Je malý a skladný. A splnil jsem si sen a po chvíli shánění jsem si pořídil (také japonskou) středoformátovou dvouobjektivovou zrcadlovku Yashica D, variantu s objektivem Yashinon, jehož podání je neskutečné a zcela rozeznatelné od jiných skel. Ten kontrast, robustnost... Takové druhé sklo jako Yashinon jsem nikdy neviděl. Ve spojení s Fomapanem 100 (film s nižším kontrastem a skvělým, svojským pocitově-šedivým charakterem) už je to dokonalost. Je to jako u malířství, nějakou dobu vybíráte co a jak. Olejovky? Tempery? Uhel? Akvarel? A může to být i proces na celý život. Jaký film? Jaké sklo? Středoformát, nebo kinofilm, nebo oboje? (A tak dál...) 

Ano. FILM JE JAKO ŽIVOT. Zmáčknete spoušť a už to nejde zpět. Snímek je. Můžete jej pouze převinout, nebo (na pořádném manuálním foťáku) udělat víceexpozici. Není ale možné snímek vymazat. Špatně založíte film. Fotíte dva měsíce. Je nenaexponovaný a fotka ani jedna (stalo se mi to taky). Omylem otevřete foťák. Stane se. A kouzlo nechtěného, „accidental light leak“... Jednou mi tak vznikla nádherná fotka, částečně nezáměrně osvícená světlem, když jsem omylem pootevřel svůj Flexaret... Fotky někdy vidím až několik měsíců po nafocení, než film dofotím, než je film vyvolán... Je to překvapení. Někdy se něco povede, někdy něco ne. Právě jako v životě. Je to velké řemeslo a člověk se to (pořádně) většinou nenaučí úplně hned. Musí o focení něco vědět a pochopit to, procvakat se spoustou filmů, učit se ze svých chyb i úspěchů. Tohle je pro mě skutečné focení, do kterého se naplno ponořím. Cvak spouště, ruční převinutí filmu, klapot prstence clony, ruční ostření, dopočítávání hloubky ostrosti přes číselné šifry na objektivu... Je krásné tenhle pozapomenutý kumšt řemeslně zvládnout, a i z toho má člověk radost a uspokojení. Ví, že o fotce skutečně něco ví. Že jde k jejím poctivým a fortelným základům. Mám romantickou duši, a tak digitál pro mě alternativa nikdy nebude. :-) A kdo nesouhlasíte, vemte si někdy do ruky analog, trochu se s ním pocvičte, foťte měsíc, nechte si vyvolat pár filmů... a pozorujte rozdíl... A když rozdíl neuvidíte, nevadí, ale zkusili jste to; každý má svoji cestu. ;-)

Kdybyste se chtěli podívat na mou fotografickou tvorbu, publikuji zde: http://aaen-fotografie.tumblr.com