Metalové koncerty jako soudobá rituální forma

V dnešní převážně ateistické moderní společnosti není moc místa na (skutečnou) spiritualitu, rituály, jiné stavy vědomí. Ale právě změna vědomí je jednou ze základních lidských potřeb. A nejen změna vědomí do pozitivních „andělských“ stavů, ale právě i směrem ke Stínu. 

Temné módy vědomí (jak individuálního; tak kolektivního – archetypy) v sobě většina lidí potlačuje. Ale jak říká C. G. Jung: Stín, stejně jako další složky našeho já, je třeba prožít, integrovat. Pozitivně uchopit, zpracovat. Ve Stínu je obrovská energie, například kreativní. Pokud jej potlačujeme, bouchne nám do obličeje právě tam, kde jej nejmíň čekáme. Staletí judeo-křesťanského paradigmatu v kultuře nás odnaučily stínové/temné složky individuálního i kolektivního nevědomí zpracovávat, odnaučili jsme se s nimi být v kontaktu. Považujeme je za zlé a špatné. Ale co potlačujeme, to nás pak může z hlubin naší duše ovládat. Je třeba Stín poznat, prožít (stejně jako další části naší osobnosti) a podívat se mu do očí. A tuto svou část přijmout, akceptovat. Jsem přesvědčen, že kdybychom měli práci se Stínem jako součást většinové kultury, bylo by třeba daleko méně psychologů. (Jsme přece duální bytosti.) 

Dnes je možné si Stín „vybít“ například na metalových koncertech. Jenže ne na každém koncertě a u každé kapely toto funguje. Citlivější lidé (a na té správné akci) vycítí „kolik uhodilo“. Jen divadlo a ukázka hudebního umu – nebo rituál, napojení se na něco „jiného“, napojení se na nějaké součásti sebe, které jsou za normálního stavu vědomí někde zasunuté... katarze a cesta napříč sebou sama? :-) 

Kvalitní metalový koncert (pro většinu populace mlácení bubnů, pazvuky a blití) tak může nahradit pohanský rituál, který pro člověka může být velmi důležitý. Minimálně se potkáme s jinými částmi sebe sama a něco ze svého nevědomí „vykřičíme“. Často o této psychoterapeutické práci neví ani kapela, ani posluchači. Ale práce je udělána. Pokud tušíme, jak tyto věci mohou psychologicky/magicky fungovat, můžeme se v těchto vodách pohybovat víc vědomě, a tedy více efektivně. 

Kromě metalu samozřejmě existuje celá řada hudebních stylů, kde můžeme něco hlubinně-psychologicky zažít, ale právě extrémnější odnože metalu (black, doom, death) bývají ideální pro práci se Stínem, v níž má většina z nás obrovské rezervy. Proč právě extrémně-metalová scéna? Rychlost bicích, emocionální křik místo zpěvu, bzukot kytar a jejich slévající se frekvence, nasazení hudebníků za hranicemi běžné normality hudebního vystoupení; jde o živou, a ne elektronickou hudbu – nic proti elektronice, ale pro rituál může být často lepší hudba „hraná rukama“. Na závěr podotkněme, že neexistují mělké žánry, ale jen mělké mozky. U kapel to chce vybírat. A taky ne vždy se silný zážitek může opakovat, ač jde o stejnou kapelu.